Ranní úvaha

Jihomoravská pole jsou jako otevřené dlaně. S remízky a cestami jako by měly i prsty, které se snaží uchopit horizont. A na obzoru těch zvoucích rukou a na konci obce Nesvačilka stojí válcová dřevostavba s jemnou špicí. Kaple Panny Marie Bolestné je něčím mezi stromem, majákem, úlem a chrámem. Úchvatně jednoduchá a uvnitř působivá díky souhře pronikajícího světla.

Jednou ze sfér, v níž momentálně hrají generativní umělá inteligence a rozsáhlé jazykové modely velkou roli, je překvapivě literatura. Už teď se diskutuje o tom, jestli umělá inteligence připraví překladatele o práci, nebo jestli se bez práce špičkových překladatelů – a zvlášť v oblasti náročné, umělecké prózy – prostě neobejdeme.

Léto se přehouplo do podzimu a tady na jižní Moravě, kde žiju, nám konečně chvílemi prší. Chodím v dešti, záměrně bez deštníku, protože po měsících, kdy byly z nebe padající kapky jen vzdálenou vzpomínkou, působí nynější přepršky jako vítaná a osvěžující mana.

Když jsem studoval v Řecku, do univerzitní učebny si pravidelně chodil lehnout pes. Ležel vzadu za lavicemi a nikomu nepřekážel. Po vyučování šel… – chtěl jsem říct domů, ale ten pes žádné doma neměl.

Až někdo z vědců rozluští, za jakých podmínek se houbové zárodky mění v plodnice, dostane Nobelovu cenu. Já zatím žádné teorie nepíšu. Jen chodím po lipnických lesích a pozoruji. – Trpělivě sbírám příběhy a jsem zvědavá, co najdu. Vědec by řekl, že „shromažďuji data“.

Pořídil jsem si do telefonu aplikaci na rozpoznávání ptáků. Zachytit neustále se pohybující a v různě vysokém roští či stromech mizející opeřence fotoaparátem se mi moc nedaří. Zato určování ptačích druhů podle zpěvu mě baví nesmírně.

Sledoval jsem seniorku v páté řadě kostelních lavic s opatrnou nervozitou. Většina publika byli junioři a juniorky, jak je na festivalu mládeže obvyklé, část návštěvníků tvořili nejspíš jejich rodiče, tedy lidé kolem čtyřicítky, možná padesátky.

Za komunismu jsme měli tak malé platy, že jsme nemohli na dovolenou s dětmi jet nikam. V nových poměrech jsme sice začali vydělávat trochu víc, ale v té době po převratu jsme o dovolené doháněli hlavně resty z běžného roku. A protože jsme měli koně, byla většina naší dovolené naprosto pracovní. To proto, že jsme v létě dělali seno.

Probudil jsem se a zrak mi padl na jméno Simon Wiesenthal. Je na knize, kterou máme doma spoustu let. Jmenuje se „Spravedlnost, nikoli pomstu“. Ohlédnutí autora za vlastním životem, bilancování s osmi křížky na krku. A taky poslední velká věc, kterou napsal – i když potom žil ještě skoro dvě desítky let.

Znáte supa? Také odjinud než ze zoo, kde apaticky zírá na rozpolcená kravská žebra, zatímco po nich sem tam pochodují mouchy? V jihošpanělském Albacete k vidění jsou. Nad řeky Taibilla nebo Mundo tu strmí pískovcové stěny a v nich je dostatek proláklin, otvorů a rozsedlin, ve kterých se supům dobře bydlí.

Zpětně se mi putování Srí Lankou zdá jako čirá halucinace. Sen, který se vynořuje z jezera ve starobylém královském městě. Poskakuje na terase jako zlověstně krásný makak. Šeptá jako divoké stromoví džungle. Je fialový jako vodní lilie a narůžovělý jako lotosové květy obětované na oltáře buddhů.

Nahlédněme dnes do jedné dokonalé domácnosti dokonalého domu s dokonalým rodinným životem. Domácnost voní v kuchyni vanilkou, v pracovně knihami, ložnice má ve dne vůni levandule, v noci voní po růži.

Říká se, že lidi nečtou. Říká se to často. A často to není pravda. Nebo spíš, lidi čtou, ale nějak jinak než dřív. V poslední době mi totiž chodí pozvání do bookclubů, čtenářských klubů. Jsou to menší, nebo větší komunity lidí, které fungují ve větších, nebo menších místech a schází se, aby nejdřív každý zvlášť knihu přečetli a pak si o ní společně povídali.

Stáli jsme s přáteli na šumavském vrchu Hohen Bogen a dívali se do Bavorska. Za zády nám trčelo dlouho nepoužívané odposlouchávací zařízení americké armády, dva obří betonové sloupy a několik kulovitých objektů, také baráky bývalé ubytovny. Komplex byl oplocen, ale brána otevřena, neboť vyšší z věží slouží jako turistická rozhledna.

V žádném jiném městě na světě, než v Berlíně nenajdete poblíž sebe tři památníky holokaustu věnované obětem z řad Židů, Romů a LGBT komunity. Nejen že jsou veřejně přístupné 24 hodin, 7 dnů v týdnu, ale hlavně byly postavené v centru samotného Berlína, pár kroků od symbolických míst celé země – Braniborské brány a Bundestagu.

Pro ty, kdo vltavské Ranní úvahy poslouchají z éteru, připomínám, že na webu Českého rozhlasu jsou dostupné také v písemné podobě a jsou opatřené titulky stejně jako novinové fejetony. Můj dnešní příspěvek je nadepsán „Vítrný medvídák“ a čtenáři si při jeho spatření možná pomysleli, že se v nadpisu vyřádil internetový šotek, anebo povytáhli obočí nad mou soudností.

Letos jsem měl příležitost podílet se na knižním projektu, který se zabývá československými cestovatelskými plakáty. O co jde? S rozvojem cestování, turistiky, ale také s potřebami mezinárodní reprezentace nové republiky se od začátku 20. století formuje specifický žánr plakátu, jenž vybízí k návštěvě všemožných míst naší země.

Kdysi jsem pracoval v redakci nakladatelství Odeon, ještě toho starého, původního. Hlavním pilířem jeho produkce byla překladová literatura, a proto jsme v každém oddělení měli k dispozici různé dvojjazyčné slovníky. A samozřejmě taky slovníky výkladové a encyklopedie.

Podílím se na vyhnání holubů z místa pod mým oknem, kde celé roky žili, družili se, množili se, pokorně sedali na vejcích a krmili mladé, dokud nevylétli z hnízda. Můj vztah k nim prošel velkou proměnou. Nejprve mi byli lhostejní. Než jsem se přestěhoval do staré zástavby na Vinohradech, znal jsem je jen z parků a náměstí.

Mirek zpívá krásně a pije hodně. A vypráví. Jak tehdá ve Slavonicích, když vyháněli Němce, se v noci rozbučely krávy. Nepodojené, nenakrmené. Opuštěný dobytek řval, bučel a vyváděl až do rána.

„Nikdy jsme neskrývali, že otevřené, tajné i potenciální nepřátele našeho státu chceme zničit... Musíme zločince zneškodnit ještě dřív, než se zločincem stane... Jako výsledek chceme obžalobu, která obstojí. Jak ji docílíte, je nám lhostejné... Strana nám často ukládá povinnosti, které představují pro naše svědomí břemeno. S tím se musíme vyrovnat. To se daří jen tehdy, když víme, že strana a její vůdce je naším nejvyšším zákonem.“

Když zavřu oči, vidím barevné modlitební praporky připevněné na provazech. Žlutá, zelená, červená, bílá a modrá. Bývají rozvěšené v horských sedlech, nad řekami nebo kolem buddhistických stúp. Jsou to modlitby přející užitek a štěstí všem bytostem, které má vítr roznášet do daleka.

Jestli je něco, co za poslední dobu překonalo mé očekávání, co mě rozradostnilo a vzbudilo ve mně naději, že svět má i své lepší stránky, pak je to Dženanin útulek v Sarajevu.

Historické hlavní náměstí v saském městě Pirna vytváří idylický obraz. Dalo by se říci ikonický. V 18. století ho s názvem „Tržiště v Pirně“ namaloval italský malíř Canaletto. Na náměstí dokonce stojí prázdný rám, skrz který se můžeme podívat na totožný záběr, zároveň město každý rok pořádá historické oživení obrazu, známé jako „Canalettobild live“, kdy ho místní obyvatelé v dobových kostýmech živě inscenují.

V roce 1926 publikoval americký deník Ludington Daily News článek s titulkem: „Detroitští bandité využívají psychologii při vykrádání bank. Přepadají pokladní na ulici a otázkami je přivádějí k šílenství.“

Je paradoxní realitou současného přeinformovaného světa, že nás sebekvalitnější fakt, poznání, dokonce i pravda zároveň obohacují a zároveň ochuzují. V životě asi neexistuje nic jednoduše přímočarého, vše se rozpadá na různě se proplétající a mnohdy protikladné aspekty. Je nejspíš správné říct, poznat, přijmout, že když je něco nebezpečné, je lepší se tomu vyhnout.

Anglo-americký básník a esejista Wystan Hugh Auden není českým čtenářům příliš známý, neexistuje, pokud vím, ani žádný knižní překlad jeho básní; je zastoupen pouze v některých antologiích, ojedinělé básně jsou v češtině dostupné na internetu, např. jeho slavné Pohřební blues, které v překladu Miroslava Macka začíná verši:Vypněte telefon, zastavte čas,psovi, ať neštěká, kost hoďte zas.“

Když se člověk na poloostrově Salento, což je podpatek italské boty, podívá ráno přes moře směrem na východ, uvidí linii hor. Je to pobřeží Albánie, která je odsud vzdálená přes Otrantský průliv asi tak 70 kilometrů. Země, o níž víme málo a která nemá zrovna skvělou pověst: albánské gangy pronikly i do televizních detektivek.

Kdyby tak někdo sepsal názvy všech českých rybníků, to by vznikla krásná a zajímavá sbírka, zněla věta v jakémsi pojednání o rybnících, které jsem četl někdy dávno v dětství a už si samozřejmě nepamatuji, co to bylo za text. Často si na ni však vzpomínám, když se ocitnu v jižních Čechách. Byla by to krásná práce, souhlasím; pokud to ještě nevzal někdo jiný, klidně bych se do toho pustil. Komorník, Křivohlav, Dřevo.

Řeckému ostrovu Korfu se říká zelený. V téměř 40 stupních Celsia ale všechno zelené zežloutne nebo zešediví bílým prachem z cest a teprve první deště barvu navrátí. Ostrov má ale dostatek spodní vody, sluneční peklo přežije.

Žijeme v době, kdy – zdá se – se od nás očekává, že budeme neustále růst. Zlepšovat se, vzdělávat, efektivně žít. Vlastně nejenom my. Neustálý růst je určitou mantrou posledních dekád vůči ekonomice, kvalitě života a lecčemus dalšímu. Máme být výkonnější zaměstnanci, pozornější rodiče, inspirativní partneři, zodpovědní občané.

Vždycky mě fascinovaly utopistické architektonické projekty a návrhy, i když velké ideje s cílem vytvořit lepší svět skoro nikdy nedopadly dobře. Snahy vyřešit velké problémy lidstva jedním jednoduchým řešením jako by byly skokem do propasti. Už když se podívám na to, proč a jak vznikla idea obchodních center, je tato zákonitost zřetelná. Na začátku této myšlenky byl vídeňský architekt Victor Gruen, který emigroval do Ameriky.

Vyrazit ráno sama do ulic města, o němž nic nevím. Vyjít z hotelu, rozhodnout se pro jeden směr a tím se vydat. To se mi nedávno podařilo v dánském Aarhusu; nový den mohl přinést cokoli.

Před dávnými lety, když jsem byl ještě studentem, účastnil jsem se jakéhosi mezinárodního setkání v Alsasku, konaného u příležitosti rozšíření Evropské unie o to, čemu se dnes někdy říká východní křídlo. Sešlo se nás tam tenkrát pár desítek z Polska a Česka, ale také z Německa a Británie a měli jsme se společně zamýšlet nad tím, co pro nás znamená Evropa.

Vyrazil jsem pozdě, vyčítal jsem si cestou, okolo které se smrákalo – ale když se zjevila veranda říční hospody, už naplno rozsvícená, zdálo se mi, že denního světla zbývá koneckonců dost a že právě tenhle obraz jsem chtěl vidět. Knajpa z černého dřeva a skel se blyštěla do světlého soumraku a odrážela v řece, z níž se ještě vytrácela poslední modř.

Vracím se z Baťova, nebo z Kováku, nebo ze Sezimáku, nebo ze Sezimova Ústí II. Když jsem loni měla v tomhle městě čtení z románu S Baťou v džungli v místní knihovně a pak se po městě procházela, nikde jsem nenašla jméno Jan Antonín Baťa.

Petr Borkovec se mi nedávno svěřil, že je zřejmě poslední člověk v této zemi, který i v smskách používá středníky. Není to pravda: vídám je i ve zprávách, které mi posílá Jan Antonín Pitínský a sám mám pro tohoto pozdně renesančního křížence čárky a tečky slabost.

Ráno otevřete okno a máte dojem, že jste se probudili kdesi ve východoevropském štetlu jak z obrazu Marca Chagalla. Nad prejzovými střechami moravského městečka se sice nevznášejí postavy, zvířata ani předměty, ale výjev v bývalé mikulovské Lange Gasse, dnes Husově ulici, působí podobně nezvykle.

Na přelomu milénia jsem v jednom kurzu němčiny v Goethe Institutu měla takového postaršího lektora, který se, Němec ze Západu, mimořádně zajímal o východoevropské země. Jednou mi řekl, že Čechy jsou zvláštní v tom, že se tam krajina změní po každých pěti kilometrech. Vážila jsem si ho, nebylo vůbec samozřejmé, aby se v té době transformace někdo ze Západu zajímal s takovou sympatií o naše postkomunistické země.

Když v sedm ráno rozevřeš okenice, jako první spatříš starého zedníka v zamaltěné čepici, který si po cestě na stavbu píská. Dva muži rázují po nábřeží a u majáku se protahují, patrně otec a syn, tak osmdesát a šedesát. Ale to už se vynořují dva třínozí psi: každý úplně jiný, kolie a setr, naprosto odlišné charaktery, ale zkuste to někomu vysvětlit, když oběma chybí levá přední.

Naposledy jsem tím mokřadem procházel někdy na začátku ledna. Voda byla všude zmrzlá jistě až ke dnu, břehy a chodníky, oddělující proudící vodu od stojatých partií, jako skleněné, ale po sněhu ani památky. Vzpomínám si, že jsem za chůze přemýšlel o první větě nějaké anglické detektivky, kterou jsem ten den ráno otevřel v knihovničce na nádraží.

Byla jsem s Felicí ve Veroně. Souvislosti té návštěvy mi docházejí až na zpáteční cestě, ve vlaku do Milána přes Desenzano, kde Franz Kafka v září roku 1913 ležel v trávě a čekal na parník do Gardone.

Miluju jazz a moc ráda chodím na koncerty, hlavně do menších klubů, kde je hráčům vidět tak říkajíc přímo do kuchyně – pod ruce, na prsty, které se hravě míhají po stupnicích sem a tam. Už kdysi jsem si do deníku zapsala, že se mi na tomhle druhu hudby líbí jistá nepředvídatelnost, nespoutanost.

Na jednom z pravidelných setkání knižního klubu, jehož členkami jsou matky studentů mezinárodní školy v Lyonu, jsem se ocitla náhodou. Vzala mne sebou Lara, moje americká kamarádka s průkopnickou povahou, jíž občas využívám jako ledoborce. Držím se v jejím zákrytu a odvažuji se do míst, do kterých bych si, coby ostýchavý introvert, sama netroufla. Ať je to vinařský veletrh, kurz sonoterapie nebo teď knižní klub.

Mateo přišel o něco dřív. Mateo Feijóo je Portugalec žijící dlouhá léta ve Španělsku a je neuvěřitelně dochvilný. „Půlku života jsem strávil čekáním na jiné lidi,” směje se. Je to tanečník, kurátor výstav, náruživý čtenář a teď sedmým rokem vede madridský festival FLIPAS.

Plány na jubilejní třicátý book club v městečku Č., který měl navíc členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně současné české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.

Onehdy jsem si přečetl od onoho mocného muže, který míří na Mars, a rád úřadům vyhrožuje motorovou pilou, že největší slabinou Západu je empatie. Inu, byl bych schopen naší civilizaci vyčíst ledacos, ale přemíra empatie by to určitě nebyla.

Rue Git le Coeur, je název ulice, která se nachází jižně od Seiny ve středu Paříže, v šesté čtvrti a hned tam narazíme na Čechy. Při první návštěvě Paříže v roce 1935 zde v hospůdce, se stejnojmenným názvem jako má ulice: Srdce lže, veršovali básník Vítězslav Nezval a André Breton, Paul Éluard a Benjamin Péret.

Ještě nikomu z mykologů se nepodařilo zjistit, z jakých příčin se podhoubí zviditelní tu slzivkou oprahlou s pachem ředkve, hřibem siným, po ráně modrajícím, suchohřibem, babkou, psivkou a tak dále… Z mykologů dělá zatím nerozluštěné tajemství většinou lidi tiché a skromné.

Milá Elíšo, dávno předtím, než se v sousedním domě usadil osmahlý chlápek v tričku, přestavěl ho na haciendu severského typu a začaly mu vadit naše modříny, dávno předtím, než se tu každou sobotu rozeřval hluk elektrické sekačky, kterou neustále zastřihuje trávník na milimetr, dávno předtím, než se upil pan Papež, kterému chodil tak dlouho pro kořalku, až mu prodal dům i se sebou na dožití a dávno předtím, než svůj dům zdědil po tetě, kterou nejspíš nechal umřít v eldeence.